Wed 30 Jan – The Smashing Pumpkins, Tata Bojs

Začal bych trochu otřepanou frází: Vidět "nejslavnější pleš alternativního rocku" by můj sen. Po rozpuštění kapely na přelomu tisíciletí by ve splnění podobného přání doufal jen opravdový fanoušek (já) nebo realitě nevěřící blázínek (já). Obě podmínky jsem splnil, takže příjezdu sametového ansámblu Billy Corgan, Jimmy Chamberlin a spol. do staré matičky Prahy nemohlo už nic zabránit. Tuto slavnou událost jsem navštívil se svou drahou polovičkou jednoho sychravého lednového večera, léta páně 2008.
Teď vážněji. Nad pubertálně nevyžitými a triumfálně neznalými reakcemi před koncertem ohledně předskakujících Tatabojs, jsem mávnul rukou. Ostatně, oni sami dokázali, že se rozhodně nemají za co stydět. I přesto, že zvuk byl malinko podhodnocen. Ale pecky našláplé, atmosféra přívětivě dobrá. K dobru organizátorům lze připsat, že skočili na jeviště už čtvrt hodiny před oficiálním začátkem. Hlavní hvězda večera tak začala lehce po pul deváté, na české poměry v čase nevídaném, budiž všem ostatním příkladem. Trapné běžné hodinové, až několikahodinové zpoždění mě přivádí na stranu temné síly. Jedna nula pro SP. Bez hvězdných manýrů (které jsem já ostatně ani nečekal, netrpím předsudkem eggomaniasmu BC, narozdíl od jiných, kteří pak byli mile překvapeni...viz recenze na idnes) pumpky položili svou mysl do nástrojů a nástroje se vryly do duše posluchačů. Úvodní Porcelina of the vaste oceans navodila fantastickou atmosféru, která se s menšími poklesy, nebo naopak gradacemi nesla až do závěrečné Cherub Rock. Billy má na živo opravdu fantastický hlas (přímo "smashing voice") a jeho hlasový i instrumentální projev je na špičkové úrovni. Dle mého skromného a neznalého názoru snese srovnání opravdu s kýmkoliv ve světě. Od něžných poloh s akustickou kytarou (1979, That´s the way (my love is), Perfect, My blue haven) přes klasické pumpkinovské pecky (Tonight, tonight! Mayonaise, Today, Lily, Stand inside your love), syrový ale o to více strhující projev (Bullet with the butterfly wings, Everlasting gaze, Ava adore) až k neuvěřitelně "čistému" řevu. Nové songy (Tarantula, Come on (let´s go), Bring the light, Rose March) mě úžasně potěšili, napříč všem negativním kritikám po celém světě, jsou rovnocenné starším písním. Energíí, kterou ze sebe vyjadřují je možná i překonávají. Je v nich totiž cítit současný feeling a živelnost duševně stále mladého Corgana. V jednom by se po některých artrockových kreacích krve nedořezal. Nicméně pro někoho zřejmě asi příliš dlouhé metalo-HC-alternativně temné virtualizace jsou kreativně velmi struhující a i přes hutný a ohlušující zvuk zábavné. Kapele to neuvěřitelně šlape, a přiznejme si, dělají jí především frontman a svalnatec za bicími. Pokud chcete slyšet špičku drums performace, Jimmy Chamberlin je ten pravý pro Vás (doporučuji např. jazzové solo album). Ostatní noví členové jsou vhodným a přesně hrajícím doprovodem (ikdyž jistou dávku emocí minimálně kytaristovi nemůžu upřít). Tak to bylo vždy i u staré formace. Všichni jsou v životní formě s chutí hrát. A je to neuvěřitelně cítit!
Suma sumárum, až na sportovní halou roztříštěný a místy neposlouchatelný zvuk, ohromující zážitek. Na vlastní oči shlédnout představení a vyslechnout hudbu jednoho z největších génií současného umění je věc, ze které budu žít ještě dlouhé dny. Billy nám toho moc bohužel neřekl (ehm, 15x Thank you, 10x Thanks, 7x fuck, suck, love, 1x thank you peoples of Prague + něco o tom, že nejsou fucking mrtvý a že už nikdy neudělají jednu jedinou chybu kterou udělali a budou tu s námi do fucking end + Jimmy, what´s the lyrics? to když uprostřed písničky přestal hrát a obrátil se na kolegu za ním), ale prý to má od manažera zakázáno ;). Takže: Díky Billy!